Honza studuje údržbu letecké techniky v Ostravě a přes program Work and Travel odjel na léto pracovat do Yellowstonského národního parku. V rozhovoru bez příkras popisuje, jak celý pobyt zařídil, kolik si vydělal a jaká dobrodružství i lapálie ho v americké divočině potkaly.

„Jmenuju se Honza, je mi 22 let, studuju na VŠB v Ostravě obor Údržba letecké techniky. Baví mě cestovat a fascinuje mě nádherná příroda národních parků, hor, údolí a člověkem nedotknuté krajinné scenérie. Ve svém volném čase se převážně věnuju posilování ve fitku a kalisthenice. Mezi zajímavá místa, která jsem měl možnost navštívit, bych uvedl například: Yellowstone National Park, Grand Teton National Park, Monument Valley, Grand Canyon National Park, Sequoia National Park, Yosemite National Park. Ze zajímavých měst bych pak uvedl třeba Los Angeles, Las Vegas a San Francisco.“

„Účastnil jsem se výměnného programu Work and Travel USA pro studenty VŠ a VOŠ, jakožto jedinečné příležitosti vycestovat do USA a legálně pracovat. Místo pro pracovní pobyt jsem si z více možností vybral Yellowstone National Park, a to z důvodu, že jsem potřeboval vypadnout z města někam do přírody, proto byl nějaký národní park jasná volba. Pobyt mi byl zprostředkován skrze agenturu Student Agency.“

„Ano, přijímací řízení probíhalo někdy mezi prosincem a březnem. Pohovor byl v Praze, kde bylo i spoustu dalších lidí. Postupně jsme všichni šli na pohovor s americkou zástupkyní toho konkrétního zaměstnavatele z USA. Čekal jsem to mnohem náročnější, ale po příjemných prohozených pár větách typu jak se dnes máš, řekni něco málo o sobě, tázání zavedla na žádost o sdělení a data, kdy bych mohl nastoupit do práce. V Yellowstonu je také více resortů, kde bylo možné pracovat. Opět se ptala na preference, kde bych chtěl jít (vybral jsem si ten největší-Old Faithful s vidinou více práce a poznání více lidí). Dále se ptala na pracovní preference. Trochu jsem si nebyl jistý svou angličtinou. Měl jsem také příležitost se zeptat na to, co mě zajímalo a tím pohovor skončil. Dostanou se tam i lidé s horší angličtinou. Mým zaměstnavatelem byla společnost Xanterra.“

„Pracoval jsem 11.6. – 15.9. a cestoval jsem v době 16.9. – 28.9. Cestování po Americe bylo „legální“ po dobu 30 dní po skončení práce, ale kvůli škole jsem to nevyužil plně, ale i tak jsem byl doslova „přezážitkovaný“. Nejlepší bylo, když přiletěl jsem domů 1.10. ve 4 ráno a v 7 jsem jel do školy unavený jak kojot na 5 h dlouhou přednášku s nejvíce nepříjemným učitelem, co znám.“

„Bylo potřeba vízum s označením J-1, které jsem si musel obstarat vyplněním dotazníku na stránkách americké vlády tuším (otázky typu jestli máte nějaký zákaz vstupu na území USA, nebo jestli tam jedete za účelem prostituce a takové zajímavé otázky), zaplatit poplatek za tento typ víza a dostavit se na americkou ambasádu v Praze. Hotové vízum přišlo poštou. Jinak krom těchto dokumentů jsem vypisoval nějaké dotazníky online americké agentuře CIEE, která spolupracuje práce s Student Agency. Tato CIEE pak sloužila jako support pro mě v Americe a kdybych něco potřeboval se zeptat nebo pomoct, tak jsem jim mohl zavolat. Přes tuto agenturu jsem měl i pojištění, díky kterému jsem u doktora platil namísto asi 200 USD jen 15-20 USD.“

„Finance se mi +- asi vyrovnaly, respektive jsem jakoby zadarmo bez nákladů strávil úžasné léto v zahraničí včetně pocestování. Agentuře jsem zaplatil asi 45 tis. Kč, obě letenky mě stály cca 25 tis. Kč, poplatek za vízum mě stál asi 3-5 tis. Kč a cestování mě vyšlo asi na 30 tis. Kč. Tam jsem si vydělal asi 105-110 tis. Kč. Chyba byla, že jsem byl neznalý a nevěděl jsem o možnosti změny práce v průběhu. Kdybych to věděl dříve, tak si třeba po měsíci až bych se rozkoukal (nebo třeba hned) požádal o práci jako server assistant (serverů bylo plno), ale sice měli malý hodinový plat, ale na spropitném si vydělávali mnohem větší pálky (odhadem i kolem 750 tis. Kč za 3-4 měsíce).“

„Brzy ráno jsem letěl z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem potkal 2 Češky, které taky jely na výměnný program do USA, ale kousek dál ode mě (o jeden stát na západ, teda v Americe to je co bych kamenem dohodil :D). Do Seattleu to byl náročný cca 11h let. V Seattleu se holky oddělily a já čekal na svoje letadlo asi 6 h. Přiletěl jsem do Bozemanu v Montaně a mohlo být asi něco po půlnoci dalšího dne a před odletem nám bylo řečeno, abychom si zařídili ubytování v Bozemanu (doporučen nám byl hotel Holiday Inn, který poskytoval po zavolání do hotelu odvoz z letiště až do hotelu zdarma, ale bohužel taky noc tam stála 80 USD). Autobus do Yellowstonu jezdil každé úterý a čtvrtek, takže podle toho bylo taky dobré vybírat třeba letenku případně den začátku práce. Doporučovali nám přijet třeba o den dříve a v bance si zařídit americký bankovní účet, na který by zaměstnavatel posílal peníze. Takhle jsem si pro paychecky musel chodit osobně a nevýhoda byla, že peníze jsem pak měl v pokoji, takže jsem je strkal do nějaké nejtajnější z tajných kapsiček co jsem objevil zaházené vším možným, aby byly peníze v bezpečí (na konci pobytu nechávat v pokoji 100 tis. Kč asi není úplně ideální). Po příletu jsem spal asi 3 h a ráno k hotelu přijel autobus do NP. Vyplňovaly se opět nějaké papíry, ale vedoucí nám poradily co a kde napsat. Pak se jelo vyřídit social security number (SSN), (jejich občanka) pro ty co dosud SSN neměli, respektive nebyli v USA nikdy dříve. SSN pak přišlo měsíc poté přímo do resortu, kde jsem pracoval.“

„Další zastávka busem byla na hranici s Yellowstonem, kde jsme dělali check in do resortu. Tvořily se nám ID zaměstnanecké, zase se něco vyplňovalo myslím a fasovali jsme oblečení-uniformu pro tu konkrétní pozici. Až všichni prošli vším a nafasovali všechno, tak autobus rozvezl lidi do resortů. V Old Faithfulu vyložili všechny, co tam budou pracovat, a pak každý šel na human resources, kde se přidělovaly pokoje apod. Druhý den bylo nějaké školení a taková prohlídka celého resortu a další den ráno jsem šel pracovat. Takže na závěr shrnutí: všechno si dopředu zajistit viz ten hotel, kdyby ne, tak je potřeba se ráno dostavit k autobusu (hotel nebyla podmínka). Dělal jsem housekeeping. Pod housekeepingem jsou pozice jako room attendant, porter, laundry service assistant (LSA) a pak ještě LTD (to je to samé co LSA, jen je i řidič-něco jako laundry driver). Dělal jsem vlastně všechno v průběhu pobytu až na LTD, tam žádali myslím americký řidičák. Je možnost si zařídit u šéfa, že chcete dělat jen tu jednu pozici, ale většinou obsazovali lidi tam, kde bylo potřeba. Každá pozice měla své výhody a nevýhody. Ale pracovní podmínky byly v pohodě. Chovali se ke mně normálně. Oproti práci v Česku tam byli lidé vstřícnější, bavili se a každý den se mohlo jít posedět do baru a pořádaly se různé akce. Myslím, že lidi byli přátelštější než v Česku.“

„Tak zážitky bych asi aplikoval na cestovatelské zážitky, protože těžko opravdu vypíchnout nějaké z resortu. Mezi nejlepší zážitky patří můj první a nejdelší výlet do Paintbrush Divide. S pár lidmi jsme stopovali asi 100 mil do vedlejšího NP Grand Teton National Park se zastávkou v Colter Bay na vyřízení permice k noclehu v přírodě. Nefungoval jim systém, takže jsme měli štěstí a nic neplatili. Za první den jsme mohli ujít jen tak 20 km. Vyšli jsme docela pozdě kvůli stopování a zařizování. Šli jsme brzy spát, abychom ve 4 vstali a zvládli ujít celou trasu a měli dost času na stopování zpět do resortu. Sranda byla, že medvědi tam nejsou nic nereálného a bylo nám důrazně doporučeno uzavřít všechno jídlo apod. do malého kanystru, který nám půjčili v Colter Bay a bylo vidět, že ne jednou si na ten kanystr už medvěd šáhl:D. Kanystr jsme dali asi 50m od stanů, aby medvěd když tak šel po něm a ne po nás:D. Další den jsme došli k Solitude lake a vyšli jsme až nahoru (3 300 m). Cestu zpátky jsme nejdřív hledali asi hodinu, protože jedna cesta byla zakrytá sněhem a další cesta byla dolu tak pod úhlem 70 stupňů a s 20kg batohem na zádech a bez úchytů to byla skoro sebevražda. Kámoš tam málem sletěl a nemohl se dostat ven, všechno se sypalo rovnou dolů. Nakonec jsme ho vytáhli společnými silami. Za ten další den jsme ušli asi 35 km a pak ještě museli jít asi 5km cestou s palcem, než nás nějaká dobrá duše vzala zpátky. Poprvé jsem se svezl pick-upem v zadu na korbě což bylo super. Celkem teda 60km s 20kg na zádech, ale byl to úžasný zážitek, dobrodružství to je na celý život opravdu. A taky náklady na tenhle výlet? 0kč. Jako svůj nejhorší zážitek pokládám podobný výlet, kdy nás kamarád z Česka vzal svým autem podívat se na Death Canyon. Byli jsme rádi, že nemusíme stopovat a máme tak dostatek času. Vyrazili jsme asi v 11 hod. Výlet měl být cca 32km. Po asi 1km (nekecám) fakt asi 1 km mi řekl (ten Čech), že nečekal že půjdeme tak daleko. Říkal jsem mu, jestli to myslí vážně, že pojedeme 100 mil a pak půjdeme na 2 km procházku a on, že to prý tak počítal tak 2 max. 3 km. Prostě byl i s jeho kamarádkou pomalejší, to chápu, ale chtěli jsme ujít celou tu trasu. Tak jsem mu řekl dobře, tak my půjdeme svým tempem a vy běžte svým a dojdete, kam dojdete a my na vás cestou zpátky narazíme. Zeptal se kdy asi přijdeme, aby nemusel čekat do půlnoci třeba. Další den jsme měli práci, tak jsme se do 8 večer chtěli vrátit na parkoviště. On jo super, tak jsem jen ze srandy řekl, aby nás tady nenechal a on že to vůbec, že by nám to neudělal. Říkal jsem si paráda, vše vyřešeno. Udělali jsme výlet, vrátili se a nikdo nikde, ani auto. Nechal nás uprostřed ničeho 100 mil daleko s tím, že zítra musíme do práce a všude jsou medvědi. Nakonec jsme přes několik stopů asi v 1 ráno dorazili zpět. Potom se nás ten super kámoš zeptal, kdy zase někam vyrazíme.“

„Rozhodně nejlepší rozhodnutí co jsem učinil za svůj život. Doporučil bych to úplně každému, získá tím úplně jiný nadhled. Poznal jsem spoustu nových lidí, které bych normálně nepoznal a udělal jsem si s nimi kupu zážitků. Procvičení angličtiny bylo také velice přínosné, zvlášť když normálně v Česku člověk anglicky nemluví. Jídlo v jídelně bylo samozřejmě mražené, to nejživější jídlo tam byly vajíčka, ale tak není se čemu divit, když nejbližší obydlená oblast je 3h cesty autem 😀 Snědl jsem jich asi 1000 za 3 měsíce, že to se ve mně muselo začít líhnout. Byl to pro mě nesmírně důležitým krokem vykročit ze své komfortní zóny. Rozhodně bych to doporučil pro ty, co jedou třeba prvně někam takhle, že vlastně stravování a ubytování bylo zařízené a pak už si člověk jen dělá zážitky na celý život, co víc by si člověk mohl přát. Spousta lidí kolem mě nikdy takhle někde nebyla a ani o tom nepřemýšlí, ale být zavřený v Ostravě a pracovat od 9 do 5 bude člověk celý život. Na samotném konci nám zůstanou právě jen zážitky, na které můžeme s úsměvem vzpomínat. Nejhorší je na tom to, že lidi si uvědomí až moc pozdě, že mohl něco podniknout, vyzkoušet spoustu nových věcí. Já taky nejsem ten, co na to přišel hned, ale když to vím, tak na tom chci pracovat. Buď člověk využije příležitost, nebo ji promarní a nic mezi tím není.“