Jaké má Valencie památky: procházka historickým centrem krok za krokem

Historické centrum Valencie se dá projít za jedno dopoledne. Projděte si staré město, kterému se tu říká Ciutat Vella a leží celé v oblouku vyschlého koryta řeky, je ploché, uzavřené a nemá jediný kopec. Od městské brány na severu ke druhé bráně na západě to je něco přes dva kilometry chůze a mezi tím stihnete gotickou katedrálu, kalich považovaný za svatý grál, burzu na seznamu UNESCO a tržnici, která je ve skutečnosti architektonická pamětihodnost.

Provedeme vás okruhem po historickém centru krok za krokem: kde začít, co je mezi zastávkami, kolik času si na kterou vyhradit a kde bývá fronta.

Kde procházku historickým centrem Valencie začít

Staré město nemá jednu hlavní bránu, kterou by se do něj vcházelo, ale má dvě, které se k tomu hodí nejvíc. My začínáme vždycky u Torres de Serranos na severním okraji, a to ze dvou důvodů. Zaprvé odtud vede trasa přirozeně z kraje do středu a pak ven na druhé straně, takže se nikde nevracíte. Zadruhé se sem snadno dostanete z parku Turia.

Park Turia je bývalé říční koryto proměněné v zelený pás, který staré město objíždí ze severu a ze západu. Pro naši procházku je důležitý jen jako spojnice: ať přijedete odkudkoli, můžete do parku sjet, chvíli jít po dně bývalé řeky a vynořit se přímo pod Torres de Serranos. Je to nejpříjemnější přístupová cesta v celém městě, protože se jde ve stínu stromů a nemusíte řešit jedinou křižovatku.

Pokud jedete metrem, hledejte stanice na severním okraji centra a zbytek dojděte pěšky. Kdo přijíždí z jihu od hlavního nádraží, může si trasu otočit a jít ji pozpátku, tedy od Mercado Central a Lonji přes katedrálu k branám. Funguje to stejně dobře, jen si pak Mercado Central musíte dát opravdu brzy, protože po třetí odpoledne už je zavřená.

Trasa krok za krokem: sedm zastávek starým městem

Tohle je kostra celé procházky. Časy jsou orientační a počítají s tím, že se nikam neženete a někde si dáte kávu. Vzdálenosti mezi body jsou krátké, většinou pár minut chůze úzkými uličkami, ve kterých se snadno ztratíte, což je mimochodem ta nejlepší část výletu.

Sečteno to vychází na necelé čtyři hodiny čistého času, reálně na dopoledne a kus odpoledne. Kdo má času víc, nechá si mezi bodem 3 a 4 hodinu na bloudění, protože právě tam je ta část starého města s nejužšími uličkami a nejhezčími dveřmi.

1. Torres de Serranos: brána, kterou se vstupuje do starého města

Když stojíte pod nimi, těžko uvěříte, že to původně byla obranná stavba. Torres de Serranos, česky Serranská brána, jsou dvě mohutné polygonální věže spojené průchodem, který kdysi patřil k městským hradbám. Hradby samotné už dávno nestojí, zmizely při rozšiřování města, a tak zbyly jen dvě brány. Tahle je z nich reprezentativnější a hezčí.

Z ulice vypadá skoro jako kulisa, protože stojí sama o sobě na okraji náměstí a za ní se otevírá park. Zajímavý je ale pohled zezadu, z vnitřní strany: tam brána nemá zeď a je vidět celý řez schodišti a ochozy, takže se dá přesně sledovat, jak byla postavená. Na věže se dá vystoupat a shora uvidíte zelený pás parku Turia z jedné strany a moře střech Ciutat Velly ze strany druhé. Je to nejlepší rozhled, který v centru za tak málo úsilí získáte, protože schodiště je krátké a široké.

Nás na Serranos překvapilo hlavně to, jak je tu ráno prázdno. Většina návštěvníků míří rovnou ke katedrále a brány si odškrtne zvenčí, aniž by šla nahoru. Pokud dorazíte krátce po otevření, budete na ochozu skoro sami.

2. Plaza de la Virgen: náměstí, kde město začalo

Od brány je to ke katedrále pár minut a cesta vede přesně tím typem uliček, kvůli kterým do starých měst jezdíme: úzké, zastíněné, s prádlem na balkonech a s dveřmi do dílen, které tam jsou od nepaměti. Pak se prostor náhle otevře a vy stojíte na Plaza de la Virgen.

Tohle je srdce historického centra. Náměstí je obklopené arkádami a kavárenskými stolky, uprostřed stojí fontána a po obvodu se scházejí tři nejdůležitější budovy města: bazilika Panny Marie Opuštěných, boční strana katedrály a budova, ve které dodnes zasedá vodní tribunál, tedy starobylý soud rozhodující spory zavlažovatelů okolní zemědělské půdy. Zasedá pod širým nebem přímo u vchodu do katedrály a je to jedna z těch věcí, které vypadají jako turistická atrakce, ale nejsou.

Kousek odsud, na Plaza de la Almoina, se dá sestoupit do archeologického podzemí. Pod dlažbou náměstí se dochovaly vrstvy římského, vizigótského i islámského města nad sebou a chodí se po skleněných lávkách nad nimi. Je to malá zastávka, ale kdo chce pochopit, proč tu katedrála stojí zrovna na tomhle místě, měl by tam zajít.

3. Katedrála ve Valencii: gotika, ke které přirostla čtyři další století

Katedrála ve Valencii je z celého okruhu ta zastávka, u které se nejvíc protáhne čas. Stojí na Plaza de la Almoina a jejím základním slohem je valencijská gotika, jenže stavěla a přestavovala se tak dlouho, že na ní najdete i románské, francouzsko-gotické, renesanční, barokní a klasicistní prvky. Nejlíp je to vidět zvenčí: obejděte ji dokola a uvidíte tři úplně různá průčelí, každé z jiného světa. Románský portál na jedné straně, bohatě zdobený barokní vstup na straně druhé.

Uvnitř je katedrála překvapivě světlá a méně přeplácaná, než by člověk čekal. Hlavní loď je vysoká, chór působí vzdušně a bočními kaplemi se dá projít poměrně rychle. Počítejte s tím, že u vstupu bývá kolem poledne fronta, protože sem míří většina organizovaných skupin. V devět ráno jsme prošli bez čekání, v jednu odpoledne stála řada přes půl náměstí.

Miguelete: věž, na kterou se leze

Zvonice katedrály, které se říká Miguelete (valencijsky Micalet), stojí na rohu u hlavního průčelí a je to nejnápadnější orientační bod celého starého města. Je osmiboká, kamenná a nahoru na ni se dá vystoupat po točitém schodišti. Kolik přesně má schodů, se v různých zdrojích liší a spolehlivé číslo nemá ani sama katedrála na dosah, takže si radši připravte nohy než počítadlo.

Schodiště je úzké a v jednu chvíli se na něm potkávají lidé nahoru i dolů, což chce trpělivost. Odměnou je pohled na celé historické centrum shora: uvidíte, jak je Ciutat Vella kompaktní, kde končí a kde začíná moderní město. A hlavně odtud poprvé pochopíte tvar té vaší trasy.

Svatý grál: kalich, který sem daroval aragonský král

Tohle je ta část katedrály, kvůli které do ní řada lidí vůbec jde, a zároveň ta, o které se v průvodcích píše nejopatrněji. V jedné z kaplí, v bývalé kapitulní síni, je vystavený Santo Cáliz, kalich, který je mnohými považovaný za pravý svatý grál, tedy za nádobu z Poslední večeře.

Fakta, která se o něm dají doložit, vypadají takhle. Kalich daroval katedrále Alfons V. Aragonský roku 1436 a od té doby je ve Valencii. Jeho horní část, miska z tmavého kamene, se podle odborných odhadů může datovat do prvního století, zatímco zlatá noha, perly a drahé kameny kolem jsou středověké doplňky. A protože církev vztah k relikvii nikdy oficiálně neuzavřela ani nezpochybnila, používá se při bohoslužbách: papež Benedikt XVI. s ním sloužil mši ve Valencii v roce 2006.

Očekávání a realita se tady dost rozcházejí, a my to říkáme bez ironie. Kaple je nevelká, kalich je nevelký a stojí za sklem v prosvětlené nice. Kdo přijde s představou hollywoodské scény, bude chvíli zaskočený. Kdo si sedne do lavice a nechá si dojít, že se na tenhle předmět lidé chodí dívat skoro šest set let, odchází s úplně jiným pocitem. My jsme si tu kapli zapamatovali víc než hlavní loď.

4. Lonja de la Seda: hedvábná burza a jediné UNESCO v centru

Lonja de la Seda, valencijsky Llotja de la Seda, znamená doslova hedvábná burza. Je to obchodní budova z doby, kdy Valencie patřila k nejbohatším přístavům Středomoří a obchod s hedvábím jí platil všechno ostatní. Česky se jí říká prostě burza a je to od roku 1996 památka na seznamu světového dědictví UNESCO, jediná v historickém centru.

Stavěla se v letech 1482 až 1533 podle návrhu architekta Pere Compteho a skládá se ze tří částí: hlavního obchodního sálu, pavilonu konzulátu a ústřední věže. Nejsilnější je ten sál. Jmenuje se Sala de Contratación a nese ho řada vysokých točených sloupů, které vypadají, jako by je někdo vzal za oba konce a zakroutil s nimi. Nahoře se rozvětvují do klenby jako palmy. Postavil se mezi lety 1483 a 1498, tedy za patnáct let, a je na to tak hrdý, že to má napsané na zdi latinským nápisem Inclita domus sum annis aedificata quindecim, tedy „jsem slavný dům, postavený za patnáct let“.

Za sálem se vychází na nádvoří s pomerančovníky, kde se dá sednout do stínu, a nahoru vede schodiště do věže. V patře pavilonu konzulátu je zlacený kazetový strop, který mnozí návštěvníci minou, protože nevědí, že se tam smí. Jděte tam.

Dobrá zpráva pro plánování: Lonja stojí přímo naproti Mercado Central, přes ulici. Ty dvě zastávky se dělají za sebou a nedá se to splést.

5. Mercado Central: tržnice, kterou stojí za to vidět kvůli stavbě

O Mercado Central, valencijsky Mercat Central, se skoro vždycky píše jako o místě, kam se chodí na jídlo. My ji do trasy dáváme z jiného důvodu: je to jedna z nejhezčích staveb v celém historickém centru a i kdybyste si tam nekoupili ani jeden pomeranč, stálo by za to jí projít.

Je to velká hala ve stylu valencijské secese, tedy z doby, kdy se poprvé stavělo z litinových sloupů a skla a architekti si s tím užívali. Ocelová konstrukce nese prosklené kopule, kterými dovnitř padá denní světlo, stěny mají barevné vitráže a keramické obklady a celý interiér je jeden velký otevřený prostor bez příček. Když do ní vejdete od Lonji, první, co uděláte, je, že se podíváte nahoru. Všichni to dělají.

Praktická věc, která rozhoduje o pořadí zastávek: tržnice má otevřeno od pondělí do soboty od 7.30 do 15.00, v neděli je zavřená. To znamená, že se do procházky vejde jen tehdy, když ji zařadíte dopoledne nebo brzy po poledni. Kdo dorazí ve čtyři odpoledne, uvidí zavřená vrata a bude si stavbu prohlížet zvenčí, což je škoda, protože zvenku je hezká, ale uvnitř dechberoucí.

Sezona uvnitř je znát: nejživěji je do desáté hodiny, kdy nakupují místní, pak přijdou návštěvníci s foťáky a kolem druhé už prodavači balí. Nám osobně nejvíc sedlo přijít krátce po deváté, kdy se v hale ještě pracuje a fotí se dobře, protože světlo z kopulí padá šikmo.

6. Torres de Quart: druhá brána a konec okruhu

Od tržnice se jde na západ a po zhruba deseti minutách chůze dojdete k Torres de Quart, druhé dochované městské bráně. Je to jiná stavba než Serranos, i když plnila stejnou funkci. Serranos jsou reprezentativní a zdobené, Quart je čistě vojenská věc: dvě mohutné válcové věže, minimum ozdob, hrubý kámen.

Nejnápadnější jsou stopy na fasádě obrácené ven z města. Kámen je posetý důlky a odštěpky, kterým se tady říká stopy po dělostřelbě z obléhání města. Nikde jinde ve Valencii není tak konkrétně vidět, že hradby nebyly ozdoba. Nahoru na věže se dá vylézt podobně jako u Serranos a je odtud výhled na západní část starého města.

Quart je z celého okruhu nejméně navštěvovaná zastávka a to je přesně jeho výhoda. Zatímco u katedrály se proplétáte mezi skupinami, tady jsme na ochozu potkali dva lidi. Je to i dobré místo, kde procházku ukončit: kousek odtud začíná čtvrť El Carme s kavárnami, takže si sednete a máte den hotový.

Co ještě v historickém centru stojí za zastávku

Sedm bodů výše je páteř trasy. Kdo má víc času nebo se do Valencie vrací, může do okruhu zapojit tyhle věci, aniž by z něj musel odbočit dál než o pár set metrů:

• Muzeum hedvábí (Colegio del Arte Mayor de la Seda), sídlo starého hedvábnického cechu jižně od centra. Dobře doplňuje Lonju, protože vysvětluje, čím se ve městě vlastně obchodovalo.
• Plaza del Ayuntamiento, velké náměstí s radnicí a hlavní poštou na jižním okraji Ciutat Velly. Architektonicky je to úplně jiná Valencie než uličky kolem katedrály, přelom devatenáctého a dvacátého století v plné parádě.
• Plaza Redonda, malé kruhové náměstíčko schované mezi domy, do kterého se vchází třemi průchody. Snadno ho minete, i když jdete půl metru od něj.
• Čtvrť El Carme, severozápadní část starého města s nejlepším street artem a nejužšími ulicemi. Není to památka, je to atmosféra.
• Plaza de Toros, býčí aréna u hlavního nádraží. Řada lidí ji hledá jako „koloseum ve Valencii“, protože kruhová cihlová stavba tak opravdu vypadá. Skutečné římské divadlo ale ve městě nenajdete: to je až v Saguntu, zhruba půl hodiny vlakem na sever.

Kdy do starého města vyrazit a čemu se vyhnout

Historické centrum Valencie má jednu vlastnost, kterou je dobré znát dopředu: je malé a hodně z něj je bez stínu. Náměstí před katedrálou, prostranství u Lonji i plocha před Torres de Serranos jsou otevřené a v létě na nich kolem poledne opravdu nemá cenu být. Uličky mezi nimi jsou naopak stinné a chladné, takže se vám bude zdát, že se počasí mění každých padesát metrů.

Z toho plyne jednoduchý rozvrh. Ráno mezi devátou a dvanáctou udělejte venkovní části trasy: brány, náměstí, výstupy na věže. Kolem poledne se schovejte do interiérů, tedy do katedrály a do Lonji. Po třetí odpoledne je centrum nejtišší, protože místní mají siestu a část obchodů zavírá, a znovu ožívá až k večeru. Ten útlum se dá krásně využít k procházce uličkami El Carme, kdy potkáte míň lidí než kdykoli jindy. Jak španělský denní rytmus funguje a proč se s ním vyplatí počítat, rozebíráme v článku o městské siestě ve Španělsku.

Dva praktické detaily, které si vybíráme z vlastní zkušenosti. Zaprvé: vezměte si něco přes ramena, do katedrály se v tílku a v kraťasech nemusíte dostat. Zadruhé: dlažba v Ciutat Velle je nerovná a leštěná staletími, takže sandály s hladkou podrážkou tu kloužou víc, než by člověk čekal.

A ještě k tempu. Tenhle okruh se dá odchodit za tři hodiny, ale nemá to smysl. Staré město Valencie je stavěné na bloudění, ne na odškrtávání, a to nejlepší, co se nám v něm stalo, bylo špatné odbočení. Kdo si chce cestování takhle nastavit dlouhodobě, najde v našem textu o pomalém cestování pár tipů, které fungují i na jedno odpoledne.

Moderní část města s komplexem umění a věd, akváriem a městské pláže do téhle procházky nepatří, leží úplně jinde a mají na tomhle webu vlastní články: jeden o tom, co vidět ve Valencii celkově, a druhý o valencijských plážích.

Nejčastější otázky k památkám ve Valencii