Co ukrývá klášter Montserrat ve Španělsku a jak se sem dostat?

Co je klášter Montserrat a proč sem jezdí celé Katalánsko

Hora Montserrat vypadá, jako by ji někdo vyskládal z obřích kamenných prstů. Katalánsky Montserrat znamená „rozřezaná hora“ a to jméno sedí: slepenec, ze kterého je celý masiv, zvětrával miliony let do věží, kuželů a hřebenů, mezi kterými rostou borovice a keře. Klášter stojí zhruba v polovině svahu, na římse, kde by rozumný stavitel nezaložil ani kůlnu.

Žije tu komunita benediktinských mnichů, dnes zhruba sedm desítek. Není to tedy skanzen, ale fungující opatství s vlastním rytmem: ranní chvály, mše, nešpory. Návštěvníci se v něm pohybují jako hosté, kteří přišli mezi dvěma bohoslužbami, a je to na atmosféře znát. V jednu chvíli se kolem vás valí zájezd s deštníkem, o pět minut později zvon vyžene většinu lidí ven a v bazilice zůstane ticho, ve kterém slyšíte vlastní kroky.

Pro Katalánce je hora s opatstvím víc než kostel. Panna Maria Montserratská je spolupatronkou Katalánska společně se svatým Jiřím a klášter patřil po celé 20. století k místům, kde se katalánská identita držela i v dobách, kdy jí režim nepřál. Když sem dnes přijede katalánská rodina pokřtít dítě nebo se vydá na pěší pouť, není to folklor pro turisty.

Bazilika Santa Maria: co si uvnitř všímat

Do baziliky se vchází přes obdélníkové nádvoří zvané Atri, uzavřené ze tří stran arkádami. Zní to jako detail, ale je to nejlepší místo, kde se na chvíli zastavit dřív, než vás dovnitř vtáhne proud lidí, podívat se vzhůru na skály nad střechami a nechat projít skupinu, která zrovna dorazila.

Samotný kostel je pozdně gotický v základu a bohatě přezdobený v 19. a 20. století, protože po napoleonském zničení se musel skládat prakticky znovu. Loď je jediná, dlouhá a tmavá, s bočními kaplemi a s klenbou, na kterou se vyplatí posvítit očima aspoň chvíli. Nejsilnější je pohled dopředu: hlavní oltář, nad ním prosklený výklenek a v něm nasvícená soška, ke které celý prostor směřuje. Je malá a přesto z ní jde všechno napětí kostela.

Za povšimnutí stojí boční kaple, kterými většina návštěvníků prosviští cestou k soše, tepané lampy zavěšené v ose lodi a varhany, na které se tu při bohoslužbách hraje. A hlavně stojí za to sednout si do lavice a nechat okolo sebe tři nebo čtyři minuty projít provoz. Bazilika se chová jako nádraží a katedrála zároveň a ten rozpor je asi její nejupřímnější vlastnost.

Černá Madona La Moreneta: proč je černá a jak se k ní dostanete

Kvůli ní sem jezdí většina lidí, i když by to řekl málokdo nahlas. La Moreneta, tedy „snědá“ nebo „tmavovláska“, je dřevěná soška Panny Marie s Ježíškem na klíně, vysoká 95 cm a datovaná do konce 12. století. Sedí na trůnu ve zlaceném výklenku vysoko nad hlavním oltářem a pravou ruku má nataženou dopředu, s koulí, kterou drží v dlani.

Historie sošky a co o ní víme

Socha je románská a vznikla nejspíš v katalánské dílně na sklonku 12. století, tedy dávno po roce 1025, kdy bylo opatství založeno. Do dnešní podoby ji ale dotvořila staletí úprav: opakovaně se opravovala, přemalovávala a doplňovala. Papež Lev XIII. ji 11. září 1881 kanonicky korunoval a Panna Maria Montserratská se stala spolupatronkou Katalánska vedle svatého Jiřího, katalánsky Sant Jordi.

Legenda, kterou vám nahoře poví každý průvodce, klade nalezení sošky do jeskyně na svahu pod klášterem: měli ji tam objevit pastýři, které ke skále přivedlo světlo a zpěv. Historicky to nesedí s datací dřeva, ale poutní místa se legendami neřídí a jeskyně Santa Cova je dodnes cíl samostatné cesty.

Proč vlastně ztmavla

Odpověď je nudnější, než by člověk čekal, a zároveň zajímavější. Soška původně nebyla černá. Ztmavla postupně, buď dlouhodobým působením kouře ze svící, které před ní po staletí hořely, nebo chemickou reakcí a stárnutím laku na povrchu dřeva. Když už jednou tmavá byla, restaurátoři a řemeslníci ji při dalších opravách záměrně přemalovávali načerno, naposledy na přelomu 19. století, protože černá tvář se mezitím stala tím, co lidé u Montserratu očekávali.

Jinými slovy: tmavá barva začala jako nehoda a skončila jako ochranná známka. Podobných černých madon je po Evropě víc a u většiny z nich se historie opakuje.

Fronta ke camarínu, kde socha sedí

K soše se nechodí hlavní lodí, ale bočním vchodem napravo od průčelí. Odtud vede schodiště a chodba vyzdobená mozaikami a kamenem nahoru do camarínu, malé komory za oltářem, kde je socha přístupná zezadu. Fronta se plazí pomalu a je to zvláštní zážitek: mezi lidmi ve funkčním prádle s batohy stojí ženy s růžencem a školní výlety, všichni potichu, protože o patro níž zrovna probíhá mše.

Nahoře máte pár vteřin. Návštěvníci se u sošky dotýkají koule, kterou Madona drží v pravé ruce a která jediná vyčnívá z ochranného skla, na okamžik se zastaví a jdou dál. Pak vás chodba vyvede na balkon nad lodí, odkud je nejlepší pohled do baziliky v celém komplexu. Kdo si chce sedět v lavici, může, k soše je to ale jinudy a čeká se zvlášť.

Escolania: chlapecký sbor, kvůli kterému se v bazilice nedýchá

Escolania de Montserrat je chlapecký pěvecký sbor, který při opatství funguje a patří k nejstarším v Evropě. Chlapci tu zároveň žijí a studují, takže to není kroužek, ale internátní škola s hudbou jako hlavním předmětem. Vystoupení trvá pár minut a stojí za celý výlet.

Zpívá se přímo v bazilice, obvykle Salve Regina a Virolai, což je hymnus Panny Marie Montserratské a pro Katalánce věc, u které vstávají. Do lodi se v tu chvíli nacpe tolik lidí, kolik se jich vejde, a když prvních pár tónů odrazí od klenby, celý ten turistický ruch se během vteřiny vypne. Slyšíte dětské hlasy a nic jiného.

Kdy Escolania zpívá

Časy si ověřte vždycky před cestou, protože se mění podle liturgického kalendáře. Aktuálně platí tento rozvrh:

Rezervace a prázdniny

Rezervace je nutná. Bez ní se na všední Salve Regina a Virolai ani na nedělní konventní mši spolehnout nedá. Rezervuje se přes web sboru a je to zdarma, ale kapacita je omezená, takže o víkendech a ve špičce sezony se místa rozeberou dopředu. Zařiďte si to ještě doma, ne cestou ve vlaku.

Historie opatství: od roku 1025 přes Napoleona k obnově

Poustevníci žili v jeskyních na svahu dávno předtím, než tu stálo cokoliv zděného. Samotné benediktinské opatství Santa Maria de Montserrat vzniklo roku 1025 a postupně z něj vyrostlo poutní místo s vlastní gravitací: ve středověku sem chodily průvody z celého Katalánska, opatství bohatlo z darů a budovalo si knihovnu i hudební tradici, ze které později vyrostla Escolania.

Zlom přišel s poloostrovní válkou. Napoleonova vojska klášter vyplenila a zničila v letech 1811 a 1812, mniši se rozprchli a z komplexu zbyly trosky. Krátce nato přišlo ještě rozpuštění řeholních řádů ve Španělsku, takže se v opatství na desítky let přestalo žít. Většina toho, co dnes na Montserratu vidíte, je proto mladší, než by stavby napovídaly: obnova se táhla celým 19. stoletím a některé části komplexu jsou až z 20. století.

Právě proto tu vedle sebe stojí gotické zdivo a novodobé přístavby a celek působí spíš jako malé horské městečko než jako klášter z jednoho kusu. Je tu bazilika, muzeum, ubytovna pro poutníky, obchod s likérem a sýry, restaurace i informační kancelář. Mniši žijí v části, kam se nechodí.

Jak se ke klášteru Montserrat dostanete: zubačka, lanovka, auto i autobus

Ať přijedete odkudkoliv, poslední kus cesty je vždycky stejný problém: klášter stojí ve svahu a vy jste dole v údolí řeky Llobregat. Vyřešit se to dá čtyřmi způsoby a každý z nich má jiné publikum.

Zubačka Cremallera de Montserrat

Cremallera de Montserrat je ozubnicová dráha, která vyjíždí ze stanice Monistrol de Montserrat, respektive z nástupiště Monistrol-Vila kousek za městečkem. Trať měří 5 kilometrů, vláček po ní vyšplhá o 550 metrů a jízda trvá 15 minut. Soupravy vyjíždějí z Monistrol-Vily každých 20 minut, takže se nemusí složitě plánovat.

První kilometr je běžná trať, dál už se souprava zakousne do ozubnice a viditelně se nakloní. Zbytek cesty se veze podél skalní stěny a mezi borovicemi, s výhledem dolů na údolí a nahoru na skalní věže. Provoz zubačky byl kdysi zastavený a obnovil se až v roce 2003, takže vagony jsou moderní, prosklené a klimatizované.

Zubačka je jistota. Nekymácí se, nevadí jí vítr a nastoupíte do ní s kočárkem, s velkým batohem i s babičkou, která výšky nemá ráda. Kdo jede autem, ocení ještě jednu věc: u stanice je bezplatné parkoviště s 900 místy pro osobní auta i autobusy.

Lanovka Aeri de Montserrat

Aeri de Montserrat je visutá lanovka, která vede z vlastní zastávky Montserrat-Aeri a nahoru vás dostane za pět minut. Je to nejrychlejší varianta a zároveň ta nejvíc zážitková: kabina se odlepí od skály a pod vámi zbude jen borový les a řeka.

Má to dvě ale. Kabiny jsou menší, takže se ve špičce čeká na další jízdu, a provoz je citlivý na počasí. Při silném větru nebo bouřce se omezuje a vy stojíte dole s jízdenkou v ruce. Kdo se bojí výšek, ať se rovnou rozhodne pro zubačku.

Autem a autobusem

Autem se dá vyjet až nahoru ke klášteru, kde je placené parkoviště. V hlavní sezoně se ale plní dopoledne, poslední kilometry vedou serpentinami a když je obsazeno, sjíždíte dolů a řešíte to znovu. Rozumnější je proto nechat auto dole u nádraží v Monistrolu, kde parkujete zdarma, a nahoru vyjet zubačkou.

Autobusové spojení existuje, ale jeho časy se mění častěji než vlakové, takže se na něj nedá stavět celý den bez ověření u dopravce. Kdo nechce nic řešit, může sáhnout po organizovaném výletu z Barcelony, zaplatí ale za pohodlí a ztratí volnost odejít, kdy chce.

Funikuláry Sant Joan a Santa Cova: dvě lanovky přímo u kláštera

Většina návštěvníků netuší, že tím, jak se dostali nahoru ke klášteru, cesta nekončí. Přímo z prostranství u opatství vyjíždějí dva funikuláry a každý vede jinam. Nemají nic společného s dopravou z Barcelony, jsou to horské pozemní lanovky uvnitř areálu.

Funikulár Sant Joan jede strmě vzhůru nad klášter a jeho horní stanice leží podle provozovatele téměř v tisíci metrech. Jízda trvá sedm minut a v nejprudším místě má dráha sklon až 65,5 %, takže se opravdu sedí jako v křesle zakloněném dozadu. Horní stanice se jmenuje Pla de les Taràntules, je u ní vyhlídková plošina, ze které vidíte na střechy opatství jako z letadla, a hlavně je to výchozí bod turistických tras všech obtížností, včetně té na Sant Jeroni. V budově stanice sídlí ještě Centre de Natura, malá expozice o geologii, klimatu, rostlinách a zvířatech hory. Kdo nechce jít nikam, vyveze se, obejde okruh kolem stanice a vrátí se dolů. I to je slušný důvod si lístek koupit.

Funikulár Santa Cova jede naopak dolů, po svahu k místu, odkud se pokračuje pěšky k poutní jeskyni. Klesá prudce a jízda je krátká. Jeho horní stanice stojí na plácku, kde začíná Monumentální růženec, tedy ta řada sousoší podél cesty k jeskyni. Provoz tu běží od roku 1929, i když původní dráhu musely po bouřích v červnu 2000 nahradit.

Vyhlídky na hoře Montserrat: kam jít pro nejlepší pohled

Nejčastější chyba návštěvníků je, že si klášter projdou zevnitř a odjedou. Přitom to nejlepší, co hora nabízí, je pohled na opatství zvenku, zespoda nebo shora, kdy teprve dojde, jak nemožně to celé v té skále drží. Vyhlídek je tu několik a liší se hlavně tím, kolik do nich musíte investovat času.

Creu de Sant Miquel, kříž svatého Michala

Klasika a zdaleka nejlepší poměr námahy a výsledku. Creu de Sant Miquel je kovaný kříž na stupňovitém kamenném podstavci, který stojí na vyhlídkové plošince nad srázem, kousek od kapličky Sant Miquel. Dnešní kříž tu vztyčili při jubilejních slavnostech roku 1931 a nahradil starší, jednodušší.

Cesta k němu vede po pěšině pod klášterem a nemá skoro žádné převýšení, takže ji zvládnete v botách, ve kterých jste přijeli. Odměna je ta pohlednicová: celý klášter máte pod sebou i s okolními skalními věžemi a za dobré viditelnosti dohlédnete od Pyrenejí až k deltě Llobregatu. Pokud máte na hoře jen dvě hodiny a chcete jedinou procházku, jděte sem.

PS: Na fotce vidíte tu vyhlídku z dálky.

Pla de les Taràntules a horní stanice funikuláru Sant Joan

Kdo se nechce nikam trmácet a nevadí mu koupit lístek, vyveze se funikulárem Sant Joan na Pla de les Taràntules. Horní stanice leží téměř v tisíci metrech a rovnou u ní je plošina s výhledem na opatství, na katalánskou nížinu a za jasného počasí i na Pyreneje. Je to jediná vyhlídka na hoře, ke které se dostanete úplně bez chůze.

Kolem stanice navíc vedou krátké okruhy k poustevnám a dalším vyhlídkovým bodům, které zvládnete za hodinu, aniž byste mířili na vrchol.

Camí dels Degotalls, procházka podél skal se sochami

Camí dels Degotalls je nejpohodovější trasa na celé hoře. Oficiální itinerář jí dává 50 minut a 3,2 kilometru, jde se skoro po rovině a vede pod skalními stěnami, ze kterých prosakuje voda, odtud i to jméno.

Zajímavá je ale hlavně tím, co je podél ní: řada pomníků a keramických obrazů věnovaných katalánským osobnostem, mimo jiné básníkům Jacintu Verdaguerovi a Joanu Maragallovi nebo lingvistovi Pompeu Fabrovi. Je to trochu procházka a trochu galerie a je to jediná trasa na Montserratu, na kterou vezmete i člověka, který hory nesnáší.

Sant Jeroni, nejvyšší bod

Nejvyšší a nejnáročnější vyhlídka je vrchol Sant Jeroni v 1 236 m n. m. Věnujeme mu vlastní kapitolu níž, protože je to půldenní záležitost a ne odbočka mezi obědem a odjezdem.

Santa Cova: cesta k jeskyni, kde měla soška ležet

Santa Cova, tedy Svatá jeskyně, je místo, kde měla být podle legendy nalezena La Moreneta. Vede k ní vytesaná stezka po hraně svahu, z části vysekaná do skály, s výhledem do údolí řeky Llobregat. Cestou míjíte řadu sousoší růžencových tajemství, na kterých se podepsali katalánští sochaři a architekti z přelomu 19. a 20. století, takže je to zároveň malá galerie pod širým nebem.

Samotná kaple je vestavěná do skalního převisu a je menší, než člověk čeká. Zajímavější než ona je ale ta cesta: je široká, dobře udržovaná, převýšení skoro nemá a jde se po ní i s dětmi. Po ruchu na nádvoří kláštera je tady najednou slyšet vítr a vrány. Svatá jeskyně bývá otevřená zhruba od 10:30 do 17:00, což je dobré vědět, pokud sem míříte pozdě odpoledne.

Výstup na Sant Jeroni, nejvyšší vrchol hory

Sant Jeroni měří 1 236 m n. m. a je to nejvyšší bod celého masivu. Je to zároveň jediná část návštěvy, kde se z Montserratu stane opravdová hora a ne poutní areál s obchodem.

Nejběžnější varianta začíná u horní stanice funikuláru Sant Joan. Odtud vede značená cesta hřebenem, střídá lesní úseky s otevřenými pasážemi mezi skalními věžemi a na závěr přichází schodiště vytesané do skály, které vás vyvede na plošinku na vrcholu. Kdo funikulár nechce, může vyjít pěšky přímo od kláštera, ale připočte si k tomu solidní stoupání navíc.

Nahoře je zábradlí, orientační deska a výhled, kterému se v okolí Barcelony nic nevyrovná. Za dobré viditelnosti dohlédnete přes celou katalánskou nížinu k moři a na opačnou stranu k Pyrenejím. Za horší viditelnosti stojíte v mléce a slyšíte pod sebou vítr v roklích, což má taky něco do sebe.

Co si na trasy pohlídat

• Čas. Vyhraďte si na výstup a návrat půl dne. Kdo přijede v poledne, poslechne si Escolanii a pak se ještě vydá na vrchol, se vrací dolů v podvečer.
• Voda. Na trase není kde nakoupit. Zásobte se dole u kláštera, v létě víc, než se vám zdá rozumné.
• Boty. Cesta je kamenitá a v horní části se leze po skalních schodech. V sandálech to jde vidět, ale nedoporučujeme to.
• Počasí. Na hoře bývá chladněji a mnohem větrněji než dole v Barceloně, a to i v létě. Lehká bunda se vyplatí i v den, kdy má město čtyřicítku.
• Kratší varianty. Od stanice Sant Joan vedou i okruhy k poustevnám a vyhlídkám, které zvládnete za hodinu a nemusíte kvůli nim na vrchol.

Přírodní park Serra de Montserrat a značené trasy

Celá hora je chráněné území. Parc Natural de la Muntanya de Montserrat vznikl dekretem z 29. ledna 1987, měří 3 630 hektarů, z toho 1 981 hektarů tvoří přísnější přírodní rezervace, a kolem toho je ještě ochranné pásmo o rozloze 4 039 hektarů. Park zasahuje do katastru čtyř obcí: El Bruc, Collbató, Monistrol de Montserrat a Marganell.

Není to jen razítko na mapě. Roste tu 1 250 druhů rostlin, od dubových a borových lesů přes tisy až po druhy, které se drží holé skály, a žijí tu holubi hřivnáči, drozdi, sokoli, veverky, divoké kozy, divočáci i mloci. Nad hlavou vám tady docela běžně krouží dravec, zatímco o dvě stě metrů níž se u kláštera fotí zájezd.

Trasy jsou dobře značené a oficiální itineráře jim dávají tyhle časy:

Časy berte jako čistou chůzi svižným tempem, bez fotek a bez svačiny. S dětmi nebo s foťákem počítejte klidně s polovinou navíc.

Museu de Montserrat: Caravaggio i katalánští moderní malíři

Muzeum bývá to první, co se z programu vyškrtne, a je to škoda. Museu de Montserrat totiž není klášterní vitrína s ornáty, ale plnohodnotná obrazárna, která by v Barceloně obstála sama o sobě. Sbírky jsou rozdělené do sedmi celků: archeologie starověku, staré malířství, moderní malířství, avantgarda, sochy, kresby a oddíl Phos Hilaron.

Ve staré malbě visí Caravaggio, dál El Greco, Pedro Berruguete, Sassoferrato nebo Giambattista Tiepolo. Moderní část je katalánská klasika: Ramon Casas, Santiago Rusiñol, Isidre Nonell, Joaquim Mir, Anglada-Camarasa, Joaquim Torres-Garcia i Picasso. K tomu impresionisté Claude Monet, Alfred Sisley a Camille Pissarro a samostatná egyptská sbírka.

Vstupné muzeum uvádí na 12 € pro dospělé, 10 € pro studenty, seniory a skupiny od dvaceti lidí a 6 € pro děti od 8 do 16 let. Jen na dočasné výstavy stojí lístek 3,50 € a 27. dubna, na svátek Panny Marie Montserratské, je vstup zdarma. Otevírací doba se liší podle sezony a podle toho, jestli zrovna běží dočasná výstava, takže si ji před cestou překlikněte na webu muzea.

Monistrol de Montserrat: městečko pod klášterem

Pod horou, v údolí Llobregatu, leží Monistrol de Montserrat, městečko s asi 3 250 obyvateli ve výšce 161 m n. m. Většina lidí ho zná jen jako název na jízdence, protože právě odsud vyjíždí zubačka Cremallera. A většina lidí tím pádem projede kolem a nic nevidí, což je při dvouhodinovém čekání na Escolanii docela škoda.

Co tam je? Především most přes Llobregat, dokončený ve 14. století za priora Jaumeho de Vivers, tedy stavba, která je starší než většina toho, co uvidíte nahoře v klášteře, protože ten Napoleon rozbil a musel se stavět znovu. Vedle mostu stojí Palau Prioral, prioritní palác ze stejné doby, a nad městečkem farní kostel Sant Pere. Uličky jsou úzké, strmé a naprosto neturistické.

Praktičtější důvody se tam zastavit jsou tři:

• Parkování zdarma. U stanice zubačky je bezplatné parkoviště s 900 místy pro auta i autobusy. Nahoře u kláštera se parkovné platí a v sezoně se místa vyprodají dopoledne.
• Jídlo za normální ceny. V městečku se najíte v běžných katalánských podnicích, a ne v provozu, který má monopol na celou horu. Kdo jede na celý den, může tady posnídat nebo se navečeřet po sjezdu dolů.
• Klid. Zatímco nahoře jde o místo v lavici, dole se dá sedět na náměstí a dívat se na horu zezdola, což je mimochodem jediný úhel, ze kterého pochopíte, jak vysoko ten klášter vlastně je.

Otevírací doba a vstupné na místě

Areál kláštera není jedna budova s jednou pokladnou, ale několik provozů, z nichž každý má vlastní hodiny. Tohle jsou ty, které vás nejspíš budou zajímat:

Časy platí k datu vydání článku a mění se podle sezony i podle liturgického kalendáře, takže si je před cestou překlikněte na oficiálním webu, který je odkazovaný ve zdrojích dole.

Vstupné funguje po jednotlivých položkách: samotná bazilika, muzeum, audiovizuální expozice, funikuláry a komentované prohlídky se platí zvlášť a ceny se sezonně mění, proto je tady záměrně neuvádíme. Kupují se na místě u informační kanceláře nebo předem v oficiálním e-shopu. Kdo jede na celý den a chce nahoře využít víc věcí, měl by zvážit kombinovanou jízdenku, kterou rozebírá sesterský článek o dopravě.

Kde se nahoře najíst a kde přespat

Areál kolem baziliky funguje jako malé městečko, takže o hladu nezůstanete. Ceny tomu ale odpovídají, protože konkurence je nulová a všechno se sem musí dovézt.

Restaurace, bufet a kafeterie

Nahoře najdete restauraci hostalu Abat Cisneros, která jede tradiční katalánskou kuchyni a večeře podává formou bufetu. Má dva sály, Sala de Pedra a Sala Rosa, a na oběd se do ní vyplatí rezervovat si stůl dopředu. Rychlejší a levnější varianty jsou Restaurant Montserrat, samoobslužný Buffet Montserrat, La Cafeteria a Bar de la Plaça přímo na náměstí.

Klasický obchod s potravinami tu nečekejte, tohle není vesnice se samoobsluhou. Kdo chce ušetřit, dovezte si svačinu z Barcelony nebo z Monistrolu. Zvlášť pokud míříte na trasy, protože cestou na Sant Jeroni ani k Santa Cově se nic koupit nedá.

Trh místních produktů u vstupu

Nejlepší jídlo nahoře se nekupuje v restauraci, ale venku. U vstupu do areálu stojí denní trh, na kterém prodávají lidé z vesnic pod horou a nabízejí typické produkty kraje: med, mató čili čerstvý tvaroh, sýry a fíkový chléb. Kombinace mató s medem je katalánský dezert, který ochutnáte přesně tady a nikde jinde tak dobře.

V klášterních obchodech se k tomu prodávají ještě bylinné likéry a koláče coques, tedy věci, které tu mniši historicky dělali sami, plus keramika, nahrávky Escolanie a knihy z opatského nakladatelství.

Ubytování přímo u kláštera

Tohle je podle nás nejvíc podceněný tip na celý Montserrat. Kdo přespí nahoře, má horu skoro pro sebe, protože jednodenní návštěvníci odjedou posledními spoji a ráno dorazí až kolem desáté. Mezitím se dá v klidu projít areál, sledovat, jak se v roklích usazuje mlha, a jít na ranní bohoslužbu bez fronty.

Opatství provozuje tři možnosti, každou pro jiný rozpočet:

• Hostal Abat Cisneros Montserrat, tříhvězdičkový hotel v historické budově hned vedle kláštera. Pozor na název: často se mu říká „hotel Abat Cisneros“, oficiálně je to hostal.
• Cel·les Abat Marcet, plně vybavené apartmány s kuchyňkou, což je nejrozumnější volba pro rodiny a pro každého, kdo si chce vařit a nechce třikrát denně platit restauraci.
• Alberg Abat Oliba, ubytovna pro sólo cestovatele, rodiny i skupiny, tedy nejlevnější varianta.

Co podniknout v okolí, když máte auto

Montserrat se dá zvládnout jako celodenní výlet a vrátit se do Barcelony. Kdo má auto, může ale den natáhnout a spojit horu s něčím, kam se veřejnou dopravou jede krkolomně. Vzdálenosti níž jsou po silnici od kláštera:

Manresa je nejblíž a nejlogičtější, protože leží po směru silnice, která od Montserratu pokračuje na sever. Dominuje jí kolegiátní bazilika Santa Maria de la Seu, jejíž stavba začala roku 1328, a k tomu má středověký most Pont Vell a jeskyni svatého Ignáce, kde měl Ignác z Loyoly sepsat své Duchovní cvičení.

Colònia Güell potěší každého, kdo v Barceloně propadl Gaudímu. Krypta, kterou architekt postavil v dělnické kolonii v Santa Coloma de Cervelló, mu sloužila jako zkušebna konstrukčních řešení, která pak použil na Sagradě Família. Od roku 2005 je na seznamu UNESCO a chodí sem zlomek lidí oproti Barceloně.

A Penedès je klasické spojení: po dni na skalách je návštěva vinařství s ochutnávkou cavy přesně to, co člověk chce. Jen tedy prosím ne za volantem. Kdo míří ještě dál na sever, může přidat Cardonu s hradem a s podzemními galeriemi v solné hoře, kterou tady těžili už za Římanů.

Montserrat se dá výborně spojit s dalšími zastávkami ve Španělsku. Když už jste v zemi, mrkněte se, kam vyrazit na krátký španělský víkend, nebo se posuňte na sever do Baskicka, kde stojí za zastávku San Sebastián, Bilbao i skalnatý ostrůvek San Juan de Gaztelugatxe. A pokud vás na Montserratu chytne chuť na hory víc než na katedrály, máme tipy, kam vyrazit do přírody.

Jak se na horu dostat z Barcelony, kterou z obou variant posledního úseku zvolit a jak si den poskládat, najdete v článku Montserrat z Barcelony: jak se tam dostat a naplánovat celý den.

Časté otázky: klášter Montserrat